Filharmonie Gustava Mahlera přichystala na polovinu května v pořadí druhý orchestrální koncert abonentní řady roku 2012. Na programu byl klasicistní repertoár, který letos tvoří stěžejní dramaturgii orchestru, a je evidentně ušitý ,,na míru“ jak hráčům, tak i šéfdirigentovi Jiřímu Jakešovi. Ten si pravidelně zve na pódium mladé talentované instrumentalisty a nejinak tomu bylo i tentokrát. Ve výtečné formě se před jihlavským publikem představil trumpetista Josef Zimka. Večerem věnovaným třem vzájemným hudebním přátelům tradičně provázel moderátor Vladimír Holeš, který připomenul inspirační prostředí vídeňského klasicismu a zajímavé okolnosti vzniku skladeb.

     Úvod otevřela pocta přední osobnosti tzv. české hudební emigrace, rodáku z nedaleké Nové Říše, Antonínu Vranickému. Dokonale splynul s vídeňským prostředím a jeho skladby uznávali proslulejší současníci. Filharmonici zvolili Vranického orchestrální Overturu caratteristicu se sólovým houslovým partem, které ho se s přednesovou virtuozitou zhostil koncertní mistr Leoš Zavadilík. Dechy se blýskly slavnostně provedenými fanfárami a pochvalu zasloužilo sehrané duo fagotů. Celou předehru nastudoval Jiří Jakeš svěže a hravě, jak Vranického skladba vyžaduje.

     Následující velmi známý Haydnův Koncert pro trubku a orchestr Es dur patří mezi stěžejní studijní repertoár, původně pro dobovou klapkovou trubku. Pravidelně bývá součástí interpretačních soutěží a mladý instrumentalista Josef Zimka by dnes jistě uspěl. O svých kvalitách publikum přesvědčil jistým nástupem v úvodním Allegru, frázoval přesnými intonačními skoky a nerušil typickým ryčným zvukem trubky. Bezchybně zahraná byla závěrečná kadence. Ve druhé andantové větě prokázal kvalitní práci s dechem v dlouhých melodických pasážích a cit pro spolupráci s ukázněným orchestrem, do které dirigent zasahoval pouze minimálně. Ve Finale měl Zimka dostatek hráčského prostoru a známé téma provedl bravurně, s noblesou a lehkostí ventilové techniky, která umožňuje moderní způsob interpretace. Právem si zasloužil dlouhý potlesk a obdiv.

     Po přestávce zazněla Beethovenova Symfonie č. 6 F dur ,,Pastorální“. Podobně jako čestný nositel názvu filharmonie - Gustav Mahler, se i Beethoven nechával opájet oázou přírody a hledal v ní klid a inspiraci. Orchestru se pod spolehlivým vedením Jiřího Jakeše podařilo dokonale navodit dojem zvukomalebného venkova a vystihnout programní ráz všech pěti částí. V úvodní klidné větě si skvěle sehrané smyčce jemně pohrávaly s líbivým pastorálním popěvkem prolínajícím se celou větou. Krásně lehounká byla sóla flétny i hornové přiznávky. Sametově hebká barva smyčců se nesla Scénou u potoka a pronikavě, ale citlivě se ozýval zpěv ptáků i pokřiky kukaček ve dřevech. Jiří Jakeš nepřekvapoval příkrými kontrasty a poslední tři věty vystavěl jako logický hudební kompakt se zvukovou homogenitou. Precizně zahraná hobojová sóla evokující názvuky dud na taneční veselici bezprostředně přešla v prudkou bouřku ve čtvrté větě. Dirigent zde vyburcoval orchestr, ale uměl udržet i sotva slyšitelná pianissima dokonce i v bicích. Ve finální části z filharmonie sršela radost a hráči i dirigent decentně vystihli nadpozemskou atmosféru celé Beethovenovy  ,,Pastorální“. 

Mgr. Jana Součková, muzikolog